Jak připravit dětský mozek na mluvení a čtení? Pomůže rytmické bubnování

Hospodářské noviny | 13.08.2024 | Rubrika: Be Positive | Strana: 16 | Autor: Markéta Hronová

Děti sice začínají mluvit až kolem jednoho roku, vývoj jejich řeči však probíhá od narození. Jak jim to půjde, je provázané i s tím, kdy si poprvé sednou nebo začnou lézt. Rodiče mnohdy řeší, jak jim s mluvením i čtením pomoci. Které činnosti mohou jazykový vývoj posunout a co říkají výzkumy o znakování s miminky nebo o používání dudlíku, vysvětlují jazykovědkyně Kateřina Chládková a Michaela Svoboda z Psychologického ústavu Akademie věd a Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.
Už několik let přibývá v ordinacích pediatrů a logopedů dětí s vadami řeči. Nárůst přitom způsobuje zejména přesnější diagnostika a lepší lékařská péče o nezralé a rizikové novorozence. „U těchto dětí se častěji projeví různé vývojové poruchy, včetně různých druhů narušené komunikační schopnosti. Svůj podíl na horší mluvě u dětí může mít i současný zrychlený životní styl, ale někdy bývá tento faktor přeceňovaný,“ vysvětluje Svoboda.
Jak se u dítěte bude rozvíjet komunikační schopnost, je spjaté i se socioekonomickým statusem rodiny. „Děti s kvalitním zázemím mají rozsáhlejší jazykové schopnosti než děti z méně podnětného prostředí,“ podotýká Chládková.
Její německé kolegyně, které provádí výzkum v Africe, pozorují, že tam to bývá paradoxně naopak. Bohatší rodiny dětem kupují počítače a tablety v domnění, že jim dopřávají „západní“ luxus a poskytují jim tak vlastně to nejlepší, jenže chudší děti, které se celý den pohybují v komunitě lidí, pak mluví lépe nebo dříve než děti z bohatších rodin, které tráví většinu času před obrazovkou. V Česku a ostatních západních zemích lidé s lepším socioekonomickým zázemím čas u obrazovek dětem naopak spíše omezují.
Vývoj mentálních schopností – tedy i jazykových – jde ruku v ruce i s vývojem motoriky. Některé studie poukázaly na souvislost mezi věkem, dosažením určitého milníku v pohybovém vývoji kojence a velikostí slovní zásoby v pozdějším věku. Třeba když dítě začne sedět bez opory rukou nebo začne chodit, otevřou se mu další příležitosti poznávat a pojmenovávat věci v jeho okolí. Když sedí bez opory rukou, může ukazovat, gestikulovat, brát věci do rukou a komunikovat o nich.

Hlavně děti nenutit

Vědkyně ale upozorňují, že by se rodiče určitě neměli snažit dítě do těchto milníků nutit. Nejlépe udělají, když ho nechají vyvíjet se vlastním tempem. Ovládnout řeč a zejména artikulaci hlásek a slov je přitom pro děti poměrně těžké. Ukazuje to například fakt, že neslyšící děti dokážou ve znakovém jazyce bez komolení znaků komunikovat dříve než slyšící děti bez komolení slov mluvit, protože znakování je motoricky snazší než mluvení.
Z toho vychází také mezi některými rodiči populární „baby signs“ – neboli znakování s miminky. Rodiče se tak snaží se svým dítětem komunikovat dříve, než se může naučit mluvit. „Rodič díky tomu může někdy dříve a lépe pochopit, co dítě chce, na druhou stranu se neukázalo, že by se vývoj mluveného jazyka lišil u dětí, které kojeneckým znakováním prošly, a těch, které ne,“ vysvětluje Svoboda. Na druhou stranu se někteří rodiče obávají, že dítě nebude chtít mluvit, když si zvykne na znakování, ale ani to výzkumy neukazují. Znakování může být prospěšné u dětí, které mají riziko opožděného vývoje. Je vždy dobré postup konzultovat na logopedii.
Dalším horkým tématem je dudlík. „Některé výzkumy naznačují, že dvouleté děti, které přes den dlouho nosí dudlík, mohou mít menší slovní zásobu,“ říká Chládková. Když se děti učí mluvit, dlouho to vypadá, že nic neumí, ale oni už spoustě slov rozumí, jen je zatím samy neříkají. Žvatlají, různě nastavují jazyk a pusu a zkouší, jak různé hlásky a slabiky zní.

Pokud má dítě v puse pořád dudlík nebo kousátko, nemůže pohybovat jazykem, nemůže „trénovat“.
„Dudlík má určitě svoje benefity, například dítě uklidní, když je ve stresu, ideálně by ho ale nemělo mít v puse celý den,“ uvádí Chládková. „Nadměrné užívání dudlíku může v extrémních případech vést k nesprávnému vývoji mluvidel, deformaci patra či zubů, a může tak mít za následek potíže s artikulací,“ dodává Svoboda.
Dříve se také objevovaly obavy, že problémy s vývojem řeči a později třeba řečové vady mohou souviset s tím, že děti vyrůstají v rodinách, kde se mluví dvěma nebo více jazyky. Nesčetné výzkumy však ukazují, že bilingvní prostředí vývoj řeči nijak nezhoršuje ani nevyvolává vývojové poruchy. A podle obou vědkyň není pravda ani to, že by děti z dvojjazyčného prostředí začínaly mluvit později nebo měly menší slovní zásobu. „Opticky se může zdát, že bilingvní dítě v porovnání s vrstevníky z rodin mluvících jedním jazykem zná méně slov. Sečteme-li ale jeho slovní zásobu v obou jazycích, nijak nezaostává,“ říkají.
V historii někteří odborníci vnímali dvojjazyčné prostředí jako nevýhodné kvůli tomu, že se jim děti migrantů do velkých zemí – jako například USA – zdály sociálně a komunikačně méně zdatné než jejich vrstevníci. „Tyto problémy se mylně přisuzovaly bilingvismu, ale brzy vyšlo najevo, že byly způsobené odlišným sociálním zázemím, ve kterém děti vyrůstaly, a nepříznivou situací spojenou s opuštěním rodné země,“ vysvětluje Chládková.
Na rozvoj mluvení navazuje také rozvoj čtení. Než žáci dostanou v prvních třídách do ruky slabikář, je potřeba, aby měli vyvinuté předčtenářské schopnosti. Ty s nimi trénují i učitelé v mateřské škole. Třeba že dítě umí pojmenovat obrázek, vytleskat slabiky, přehazovat hlásky z konce na začátek slov nebo hledat rýmy či opakovat vymyšlená slova. Ale také třeba od sebe odlišit různé geometrické tvary.

Pomoci může i bubnování

Svou roli mají i pohybové aktivity. Kutálení míčem pomáhá dětem s plynulostí při vyjadřování, rytmické činnosti, jako je vytleskávání nebo bubnování, mohou pomoci nejen s vývojem řeči, ale potažmo i s prvními krůčky ke čtenářství. „Velmi prospěšné jsou pro děti s vývojovými poruchami, třeba dyslexií nebo vývojovou dysfázií,“ uvádí Svoboda.
„Jedna ze studií ukázala, že děti, které uměly nejpřesněji rytmicky bubnovat podle vzoru, měly také nejlepší předčtenářské schopnosti. Jinými slovy jejich mozek byl lépe naladěný na řeč než u dětí, které se úplně do rytmu nestrefovaly,“ vysvětluje Chládková, která vede pětiletý projekt zaměřený na roli rytmu v jazykovém učení a komunikaci.
Právě postupný vývoj – tedy nejdříve řeč a jazyk, potom předčtenářské schopnosti a až nakonec čtení a psaní – je důležitý nejen v mateřském jazyce, ale také při výuce těch cizích, zdůrazňují vědkyně.
Obě zároveň upozorňují, že pokud jde o zdravé dítě, ke kterému rodič není lhostejný a zajímá se o něj, vývoj probíhá zcela přirozeně a není nutné ho nijak speciálně stimulovat. „Setkáváme se s tím, že se někteří rodiče pod vlivem nejrůznějších pseudoodborníků dostávají v tomto ohledu pod úplně zbytečný tlak a mají pocit, že musí dětem dopřát speciální hračky či kurzy,“ upozorňují vědkyně. Tím je ale podle nich mohou přestimulovávat nebo na ně tlak přenášet. To může skončit i tak, že namísto příznivého vývoje se dítě do komunikačních situací a her nebude chtít zapojovat.
Jak tedy poznat, že je potřeba vyhledat odborníka? I když dvouleté dítě neřekne 50 slov nebo neříká dvouslovné věty, ale všemu rozumí nebo si vygestikuluje, nemusí to být problém. Větší obezřetnost je namístě, když dítě špatně rozumí.
S odhalením atypického vývoje komunikace by měly pomoci vývojové dotazníky, které společně s ostatními kolegy vyvíjejí právě v Psychologickém ústavu Akademie věd. Měli by je mít k dispozici pediatři a dají se použít už pro velmi malé děti, dokonce i kojeneckého věku.
Rodiče by si také měli dát pozor na rady, které často rozdávají zejména na internetu laici tvářící se jako odborníci. „V poslední době se roztrhl pytel s různými kurzy a konzultanty, kteří nemají odborné vzdělání a kvalifikaci a snaží se radit ostatním, jak se má správně vyvíjet jejich dítě. To je velmi nebezpečný trend,“ upozorňuje Chládková s tím, že vědci a vědkyně na rozdíl od samozvaných expertů černobílé rady nedávají.